Nepochopitelnou a neuvěřitelnou příhodu během plzeňského povstání jedenadvacetiletý člen odbojové skupiny Dělnické tělocvičné jednoty (DTJ – VI. Plzeň-Doudlevce) Jaroslav Maršák. Skupina na začátku plzeňského povstání v ranních hodinách 5. května 1945 bez boje obsadila kasárna bývalého pěšího pluku č. 18 (dnes budova Krajského vojenského velitelství na Štefánikově náměstí), kde se nacházelo asi 1200 německých vojáků. 6. května ráno, šel Jaroslav Maršák z příkazu velitele skupiny ohlásit, jak situace v kasárnách vypadá na plzeňskou radnici. Po splnění příkazu uslyšel v místním rozhlasu zprávu, že se mají přihlásit dobrovolníci k likvidaci jednotek SS, které se nacházejí v Lochotínském parku. Zbraně pro tyto dobrovolníky se vydávaly v přízemí radnice. Jaroslav Maršák ve svých pamětech popisuje událost takto:
„Nevím, co mě to napadlo, ale aniž bych uvažoval o možných následcích a místo, abych se vrátil do doudleveckých kasáren, nevěděl jsem nic lepšího, než si jít vyzvednout nějakou střelnou zbraň. Ty však byly již rozebrány a v bedničce zbyl už jen jediný německý ruční granát s dřevěnou rukojetí. Takto „vyzbrojen“ jsem nastoupil s ostatními do menšího nákladního auta, které se vydalo na Lochotín. Během jízdy jsem se zeptal staršího dobrovolníka, zda neví, jak se s granátem zachází. K mému uspokojení mě poučil, jak mám vytrhnout pojistku, a odpočítat tak, aby mě granát nevybuchl v ruce.
Když jsme přijeli k restauraci, která se v té době nacházela na hlavní křižovatce silnic Karlovy Vary – Bolevec, auto zastavilo přímo před ní. Po vystoupení všech z auta si velitel skupiny všiml, že jsem ozbrojen pouze granátem. Nařídil mi, abych zůstal u auta a střežil ho. Po odchodu bojové skupiny směrem k parku vyšla k mému údivu z restaurace skupina 32 německých vojáků vedená poddůstojníkem a všichni měli ruce vzhůru. Poddůstojník ke mně přistoupil a prohlásil, že se mně vzdávají. Nastal ovšem pro mě velký problém, co si mám s tolika zajatci počít. Uvažoval jsem, že kdybych je vedl až na radnici, že by je cestou už bezbranné mohli napadnout nějací „hurá hrdinové“. Najednou se vedle mě objevil český strážník ve stejnokroji, který zřejmě hlídkoval na křižovatce u lékařské fakulty, kde měla německá armáda zřízenou vojenskou nemocnici. Po krátké domluvě jsme se dohodli, že bude nejlépe, když je odvede do této nemocnice, kde přečkají, až je oficiálně zajmou příslučníci armády USA. Když je odvedl, šel jsem se podívat do restaurace, co tam po sobě vojáci zanechali. V hlavním tanečním sále ležela na hromadě veškerá výzbroj celé jednotky – pušky, pistole, dva kulomety a mezi tím hromada nábojů. Vzal jsem si jednu pušku, opasek se sumkami plnými nábojů a dva revolvery. Když jsem vyšel na chodbu, slyšel jsem ze sklepa nějaký šramot. Udělal jsem opět neuváženě chybu a sice, že jsem se bez zajištění druhou osobou šel do sklepa přesvědčit, kdo tam je. K mému velkému překvapení tam byl německý důstojník v hodnosti poručíka. Místo, aby byl se svými vojáky, tak se snad chtěl schovat do příchodu amerických vojáků ve sklepě. Vyzval jsem ho, aby mně vydal pistoli, kterou měl u opasku. Odmítl to s poukazem na to, že dle nějaké mezinárodní dohody si mohou zajatí důstojníci ponechat pobočné zbraně. Nakonec si dal říci a pistoli mi odevzdal. Vyvedl jsem ho na ulici, kde jsem ho opět předal českému policistovi, který ho odvedl za ostatními.
Požádal jsem pak policistu, aby ohlídal nákladní auto a odebral jsem se na své stanoviště do kasáren. Nikomu jsem nesvěřil, co jsem v průběhu několika hodin zažil. Byla to pouhá souhra náhod, neukázněného a neuváženého jednání. S přispěním mého osobního anděla strážného, který mě po celou dobu války ochraňoval, jsem i v průběhu povstání vyšel ze všeho se zdravou kůží. Někteří takové štěstí při povstání neměli. Byli zákeřně zastřeleni a zbyli po nich jenom pamětní desky, ačkoliv nestačili proti německým okupantům ve většině případů ani vystřelit.“
Zdroj: KOLEKTIV AUTORŮ. Jak to bylo s osvobozením Plzně?: Protifašistický odboj v Plzni za druhé světové války a květnové povstání Plzeňanů v roce 1945. Plzeň: OREGO productions, 2018. ISBN 978-80-87528-12-9.
Jaroslav Maršák
Jaroslav Maršák se narodil 13. dubna 1924 v Suchém Vrbném u Českých Budějovic (dnes se jedná o součást města). Za války byl již od roku 1943 povolán na nucené práce do Německa, kde však dle svých slov sabotoval výrobu německého válečného průmyslu. Nejprve v továrně na kuličková ložiska ve Schweinfurtu v Bavorsku, od února 1944 byl internován v kárném zařízení ve městě Nordhausen v Durynsku, u kterého se nacházel nechvalně známý podzemní tovární komplex Dora. V polovině ledna 1945 se mu podařilo uprchnout a dostat se až k rodině v Plzni. Zde se pak ukrýval až do vypuknutí povstání 5. května 1945.
Po válce nastoupil do československé armády. Nakonec byl povýšen až do hodnosti podplukovníka ve výslužbě. Stal se také předsedou plzeňské organizace Českého svazu bojovníků za svobodu a členem výboru plzeňské jednoty Československé obce legionářské. Dokumentoval příběhy dalších účastníků plzeňského odboje a povstání. Nejen za své osobní nasazení během povstání, ale i za udržování a předávání vzpomínky na protinacistický odboj byl několikrát vyznamenán.
Zdroj: ČESKOSLOVENSKÁ OBEC LEGIONÁŘSKÁ. Odešel br. pplk. v.v. Jaroslav Maršál, účastník plzeňského povstání roku 1945. Online. Československá obec legionářská. 2020. Dostupné z: https://www.csol.cz/z-cinnosti-csol/archiv/2020/odesel-br-pplk-v-v-jaroslav-marsak-ucastnik-plzenskeho-povstani-roku-1945/. cit. 2025-04-01